Vodácký kurz 9. tříd

Dne 26. 5. se posádka plná mladých statečných dobrodruhů vydala na dalekou cestu s cílem prozkoumat jižní krajinu naší překrásné země. Protože chůze je pro amatéry, vzali jsme to rovnou po hladině naší nejdelší řeky Vltavy. A co jsme všechno zažili?

Hned ráno jsme za slzení našich milovaných rodičů nastoupili do vlaku, který nás spolehlivě hnal vstříc dobrodružství. Cesta byla dlouhá, namáhavá a poslední hodinka náhradní autobusovou dopravou přímo nekonečná, avšak nakonec jsme šťastně dojeli do našeho prvního nocoviště-Vyššího Brodu. Před tím, než jsme se nervózně a v očekávání pokusili pustit finále MS v hokeji alespoň na obrazovce telefonu, vyrazili jsme na trénink v kánoích. Bylo to náročné a někteří si dokonce i neplánovaně zaplavali, ale u ohně nám večer bylo dobře. A JSME MISTŘI!

Dobré ráno! Za zvuků dud jsme byli nuceni opustit tepla našich spacáků a po snídani jsme vyrazili na průzkum kláštera. Dozvěděli jsme se, že se jedná o jediný mužský fungující cisterciácký klášter u nás a pochází ze 13. století. Čas je ale nemilosrdný, a tak jsme si sbalili své saky paky a úspěšně se nalodili. V cestě nám stály jezy. První jsme úspěšně přetáhli, ale v Herbertově jsme narazili na nečekanou překážku – tenhle jez prostě nešel přetáhnout! Jelikož zkušenosti chyběly a voda byla těžká, náčelník rozhodl, že to společně se svou pravou rukou, paní učitelkou Nováčkovou, sjedou postupně s každou lodí jednotlivě. My jsme mezitím posvačili. Někteří z nás se pak nelekli jezu pod překrásným hradem Rožmberk a úspěšně ho překonali. Za ním jsme už vyhlíželi kemp Branná, který nám měl poskytnout útočiště na další noc. Z posledních sil jsme před setměním konečně dopádlovali k cíli a rozestavěli stany. Večer jsme znovu strávili společně u táboráku s plnými bříšky čínských polévek a jiných skromných instantních jídel.

Mokro. Takto by šel následující den popsat jedním slovem. Voda už totiž nebyla jen pod námi, ale padala i z nebe. Jeden moudrý muž ale pravil, že „nejsme přece z cukru“, a tak jsme naskočili do lodiček a pluli vstříc dalším dobrodružstvím. Jezy jsme překonali, trochu drkotali zuby, občas hráli boxerskou babu pro zahřátí a snažili se neztratit pozitivního ducha. Ten nás však pomalu opouštěl, a tak jsme se před Krumlovem občerstvili. Byly hranolky, langoše, smažáky, klobásy i čaje. Plni nových sil jsme všichni sjeli další jez a překonali i ty ostatní. Bohužel ale jedna posádka havarovala, a tak byl i adrenalin. Honili jsme barel! Noc byla poprvé bez táboráku, ale zato jsme tentokrát měli pohádku k usínání v podobě vyprávění v jednom z našich stanů.

A je to tu zas. Ráno. Ruce začínají bolet, tak zase trochu potrápíme nohy. Výprava do UNESCO památkové zóny Českého Krumlova byla vydařená. Vylezli jsme na věž a chtěli s sebou domů přivést medvědy. Byli tak sladcí, že jsme se loučili s těžkým srdcem, ale byl čas zase jít. Znovu jsme uklidili tábořiště a naskákali do lodí. Vzhůru ke Zlaté Koruně! Po chvíli pádlování jsme začali předjíždět kurzy před námi a u jezu před Zlatou Korunou jsme byli tak rychle, až nás to samotné překvapilo. Ovšem na tomto jezu jsme se hodně zdrželi. Pojďme si to říct narovinu. Ano, i paní učitelka Nováčková se otočila. Tento jez v sobě totiž skrýval nebezpečí, které často nečekali ani zadák s háčkem, a tak vodu Vltavy okusilo více posádek nejenom z naší výpravy. Upozornění pro ty, kteří by se chtěli vytahovat, že oni se neotočili: až na jednu loď k tomu neměl nikdo úplně daleko! Samozřejmě mimo našeho nejzkušenějšího náčelníka. Tentokrát jsme do kempu dojeli poměrně brzo, a tak jsme stihli i turnaj v softbalu s dřevěnou pálkou vlastní výroby. Dlouho jsme pak seděli u ohně a vyprávěli si.

Já už chci domů! Je čtvrtek ráno, pátý den naší expedice. Karimatka je najednou tvrdší a vody ve Vltavě snad čím dál méně. Místy dřeme o dno, a tak se občas nějaká ta loď otáčí, nebo se zrovna nějakým zázrakem jen poněkud více rozklinká. Kameny jsou všude! Po sluníčku první půlku dne také ani vidu, ani slechu. Pádlujeme z posledních sil. V Boršově už mnozí vyčerpáním skoro nemluví. Po řízcích, guláši a smažáku se ale najednou slunce ukazuje a svítí nám na cestu. Většina kurzů právě tady v Boršově končí. My ale nejsme většina a s davem rozhodně nepůjdeme, cílem je samotné srdce jihu Čech, České Budějovice. A tak pozor na kameny, vodáci, a plnou parou vpřed! Konečně i meandry Vltavy se rovnají a ony vysněné Budějovice jsou dobyty.

A teď, milí vodáci, teď je čas se rozloučit. Jsme rádi, že jsme se všichni mohli vrátit ve zdraví domů. Bylo teplo, byla zima, bylo mokro…ale také byla dobrá nálada. Doufám, že vzpomínky a historky, byť budou nevyhnutelně blednout, nikdy nevyblednou úplně a budete vždycky na vodák rádi vzpomínat. A třeba až vám jednou bude v životě zima a budete promáčení na kost, vzpomenete si, že s úsměvem a dobrou náladou jdou zvládnout snad všechny strasti i v životě. Tak ahoj!

z kroniky Nováčkovic rodiny

Připojené fotografie